PODPORA VEDOUCÍCH NA ZAKARPATÍ

Služba v romských táborech

POČÁTEK SLUŽBY    /   SVĚDECTVÍ BALKOVÝCH   /   ČLÁNKY Z MINULA    /    SOUČASNÉ VÝJEZDY    /   BOŽÍ JEDNÁNÍ

Svědectví rodiny Balkových

Svědectví Michaila a Věry Balkových jsou příkladem věrné služby Bohu. Věrné navzdory pronásledování, těžkostí, nedostatku, rozčarování, ale vždy plné zápalu a naděje, že je to dílo Pána, a ne jen touha lidí. Pastor Míša spolu se svou ženou Věrou už více než třicet let slouží mezi Romy v táborech na Zakarpatí na západní Ukrajině. Mají dvě děti, Natašu a Daniele s rodinami.


VĚDECTVÍ MICHAILA

Pocházím z rodiny, ve které otec i matka byli opravdovými věřícími a Bohu oddanými lidmi. Od dětství jsem slyšel Boží slovo a učil jsem se modlit. Když jsem šel do školy, poznal jsem jiný svět. Tam říkali, že Bůh je lidský výmysl a že bez něho vybudujeme lepší zítřky. Často jsem se setkával s výsměchem a nepochopením, nejvíce ze strany učitelů. Nebylo to lehké. Často mi dávali najevo svůj nesouhlas, snažili se mě přemluvit a dokonce mi vyhrožovali. Když jsi nebyl komsomolcem, nemohl jsi jít na vysokou školu. Nebylo lehké žít v takovém systému, kde se říkalo: člověk svobodně dýchá, a ve skutečnosti neexistovala svoboda slova. V modlitbách jsem říkal Bohu: "Neodejdu od tebe." Prosil jsem Pána, aby i v naší velké zemi byla svoboda, svoboda vyznávat Boha. My, tenkrát ještě mladí bratři a sestry, jsme se přihlásili na noční modlitby. Scházeli se tam věřící z celého obvodu, aby se modlili za probuzení a svobodu. Nyní jsme Bohu velmi vděční, že dal svobodu hlásat evangelium všem národům. Podobně jako ve Starém zákonu, když Bůh slyšel Izraelity, vysvobodil je z egyptského otroctví; když se Daniel modlil, Bůh odpověděl; a teď také my máme odpověď.

Pán mnoho změnil a udělal to, co z lidského hlediska nebylo možné. Padl mocný systém a naplňuje se Boží slovo. V roce 1975 jsem dostal povolávák na vojnu a tím začala nová zkouška mé víry. Svým představeným jsem řekl, že budu sloužit, ale nebudu zabíjet, protože jsem křesťan. Řekli mi: "Vyber si, Bůh a vězení, nebo odejdi od Boha a pak uděláš kariéru." Vybral jsem si Boha, tak mě poslali na čtyři roky na Sibiř. Ještě dlouho mě přemlouvali a zastrašovali. Říkali mi, že tam buď umřu, nebo mě tam zabijí. Ale Pán Bůh mě zachoval, zachránil mě a vysvobodil ze všech těžkostí. Řekl jsem, že jestli umřu, že umřu s Bohem, a jestli mě Pán zachrání, tak budu dělat všechno, co On mi řekne a půjdu tam, kam mě pošle.

Během pobytu v Kazani jsem se setkal se skupinou křesťanů, ve které byly samé ženy a jeden starší muž, kterému bylo kolem sedmdesáti let. Všichni mě radostně přijali a řekli mi: "Teď nám budeš kázat ty." Během dvou let se sbor rozrostl, přišlo mnoho mladých Rusů, Tatarů a dalších lidí. Táhlo mě to však domů na Ukrajinu. Po propuštění jsem se zapojil do práce s mládeží. Když v roce 1984 šel Sergej Baljuk poprvé do romského tábora a řekl nám, že Romové chtějí slyšet Boží slovo, začal jsem tam chodit také. Začátky byly nepatrné. Ježíš však řekl, že Království Boží je podobné hořčičnému zrnku, které je sice nejmenší ze všech semen, ale když vyroste, je z něho velký strom. Šli jsme tam, kde nás přijímali a zvěstovali jsme dobrou zprávu a sestry učily Romy zpívat písně pro Boha. Práce šla velmi pomalu. Četli jsem kapitolu po kapitole a hlavní verše jsme je učili nazpaměť, protože mnoho Romů neumělo číst. Písně i verše se nazpaměť učili velmi rychle.

V roku 1986 jsem se oženil s Věrou, která pracovala s námi a velmi nám pomáhala. Ze začátku jsme se scházeli v malých domcích, kde jsme pro nedostatek místa stáli natěsnáni jeden vedle druhého. Roku 1992 jsme vlastními silami postavili modlitebnu. Lidé byli velmi šťastní, že v táboře mají svou modlitebnu, kam každý může přijít. Dříve jsme se scházeli spolu, Ukrajinci i Romové. Když jsme začali bohoslužby zvlášť pro Romy v Evangelické křesťanské církvi Romů, stal jsem se tam pastorem. Duchovní úroveň Romů se zvedla. V konečném důsledku této práce Bůh povolal 9 Romů, aby se stali staršími církve. V současnosti probíhá práce ve 24 romských táborech z 90, které jsou na Zakarpatí . Práce je mnoho a, jak řekl Ježíš, modlete se, protože dělníků je málo. Na jedné straně toužíme pokračovat v šíření Božího slova a v evangelizaci, a na druhé straně máme vizi pro sociální práci a pomoc potřebným. Tam, kde jsou sbory, chceme zároveň učit děti číst a psát a krmit hladové.     Michail Balko

SVĚDECTVÍ VĚRY

Narodila jsem se ve věřící rodině. Každá neděle byla pro nás svátkem, protože jsme všichni chodili na bohoslužby. Když jsem vyrostla, začala jsem vést setkání pro děti a zpívala jsem v pěveckém sboru. Křesťanům bylo někdy těžko, pronásledovali nás a vysmívali se nám. Zapálená mládež se rozhodla zorganizovat modlitební setkávání. Scházeli jsme se v noci jednou za měsíc. lidí z celého obvodu. Přicházelo 60 až 80 lidí, z každého sboru několik. Každý neměl místo k sezení. Stáli jsme po celou noc a modlili jsme se.

Nyní jsme velmi vděční Bohu za vyslyšené modlitby a nové možnosti, které byly před námi otevřeny. V roce 1984 jsme začali navštěvovat romský tábor v Mukačevu. Sestry učily Romy křesťanské písně a bratři kázali o Bohu. Ze začátku, když jsme se scházeli v malých domcích, byli v pokoji dohromady dospělí lidé, malé děti i psi. Chvílemi se nedalo ani dýchat. Míjel rok za rokem a lidé se obraceli k Bohu a pomaličku se měnil jejich život. A my jsme šli zase do jiných táborů. Stávalo se, že nás pronásledovali a zakazovali hlásat Boží slovo. Nedbali jsme na to a dále jsme chodili mezi Romy zvěstovat evangelium, učili jsme je písně a křesťanský způsob života. V této misijní skupině byl také Míša Balko. Vzali jsme se v roce 1986.

Míša se stal pastorem romského sboru a já mu nadále pomáhám. Občas vedu setkání pro ženy a spolu s manželem pracujeme na Boží poli.                                                 Vira Balko

Sestra Věra vede také misijní účetnictví, koordinuje činnost škol a školních jídelen, navštěvuje potřebné, a navíc je velmi pohostinná. U nich doma mají velké skupiny hostů, mimo jiné i z České republiky, příjemný nocleh a velmi chutná jídla.