Jak služba na Zakarpatí začala
.

 NÁVRAT    /    POČÁTEK SLUŽBY   /   SVĚDECTVÍ BALKOVÝCH     /    ČLÁNKY Z MINULA    /   SOUČASNÉ MISIJNÍ VÝJEZDY   /   BOŽÍ JEDNÁNÍ

Počátek služby na Zakarpatí

V roce 1999 končila moje služba ve věznici Mírov. Tehdy jsem pracoval jako druhý pastor Apoštolské církve v Třinci. Hledal jsem další možnost pracovat misijně. Věděl jsem, že můj přítel Petr jezdí na Ukrajinu a spolu s dalšími bratry z Církve bratrské tam vozí humanitární pomoc. Ke konci roku 1999 jsem Petrovi řekl, že bych s nimi rád na Ukrajinu jel. Asi za týden za mnou přišel bratr Stanislav Borski z CB Hrádek a řekl mi, že se mnou počítá. Sdělil mi, že jedou na Ukrajinu na nové místo do letniční církve a do města, které se jmenuje Mukačevo. Bratři z CB tam měli ještě službu na dalších místech. Proto mi Stanislav tehdy řekl: "Chci, abys situaci v Mukačevu prozkoumal a podle potřeby rozjel hlavně duchovní práci." Zpočátku jsem se toho trochu zalekl. Když jsem se však modlil, tak jsem jasně věděl, že mám jet.

První cesta na Zakarpatí

Od svého známého, který na Ukrajinu delší dobu jezdil, jsem se dozvěděl, že sbor, do kterého pojedeme, je z poloviny romského původu. Rovněž se mnou mluvil o velké potřebě materiální a finanční pomoci. Chtěli jsme vzít s sebou každý dva kufry - hlavně dětské oblečení a zimní boty. Aby mělo smysl vůbec jet, potřebovali jsme získat minimálně 10 000 Kč. Tyto peníze měly být hlavně na jídlo pro nejvíce potřebné. Když jsme ve sboru vyhlásili sbírku, netušili jsme, že se na finanční pomoci bude podílet pouze náš sbor. Bůh doslova otevřel své zásoby požehnání. Když jsme odjížděli, tak bylo nabaleno osm plných kufrů nádherného oblečení a bot pro děti. Šokující však bylo, že se v našem sboru nasbíralo něco přes 30 000 Kč! Do Mukačeva jsme přijeli 23. 1. 2000 v neděli odpoledne.

Modlitební setkání v Seredně

Šok z toho, co jsme tam viděli

To, co jsem tam uviděl a zažil, mi doslova vyrazilo dech. Obrovská bída lidí, kteří byli odsunuti dál než na sám okraj společnosti. Děti, které v zimě venku běhaly v tenkém zchátralém oblečení a botičky na nohou měly tak rozbité, že vlastně ani neplnily svou funkci. Sirotci, kteří nikoho nemají a přicházejí každý den do sboru, aby dostali trochu jídla. Mnohé děti v některých táborech nás přiběhly přivítat bosky. (Tábor je část na okraji města nebo vesnice, kde žijí pouze Romové.) Na druhé straně veliký hlad po Bohu, protože to je to jediné, co jim vlastně zbylo tady na zemi. Bylo úžasné vidět, že živý Bůh mezi nimi skutečně je!

V Mukačevu je tábor, kde žije asi 4500-5000 Romů. Samotný sbor v tomto táboře má asi 150 členů, ale tento sbor se stará ještě o mnoho dalších táborů, které jsou ve vesnicích okolo Mukačeva. Jsou vzdáleny 20-50 kilometrů od Mukačeva a je v nich dalších asi 400 znovuzrozených Romů. Jeden z romských vedoucích mi tehdy řekl: "Romové byli vždy zapomenuti a nikdo o ně nestál. Bůh však na ně nezapomněl. Pro Romy bylo vždy těžké přijít ke Kristu, a pokud se nyní Romové obracejí, tak příchod Pána Ježíše Krista je už opravdu velmi blízko." Za peníze, které jsme přivezli, byly nakoupeny především základní potraviny. Sto dolarů bylo dáno na botičky pro nejchudší děti a sto dolarů na základní léky.

Přivítání hostů z České republiky

Když jsme rozdávali přinesené oblečení v nejchudším táboře v Ižňatyno, věřící se tam sešli v budově, kterou nazývali modlitebna. Holé stěny z hlíny a slámy a na zemi udusaná hlína. Sešli se, aby přivítali hosty z České republiky a aby slyšeli Boží slovo. Cítil jsem se velice trapně, když jsem viděl jejich chatrné oblečení a bosé děti, přitom sám hezky a teple oblečen. Měl jsem sloužit Božím slovem a v duchu jsem se modlil: "Otče, co já jim můžu dát?" Když však začali zpívat a chválit Pána Ježíše Krista, najednou jsem cítil, že Bůh je mezi námi. Měl jsem možnost sloužit ještě v dalších vesnicích na skupinkách. Odvezl jsem si mnohem více, než jsem ve skutečnosti dal. Boží myšlení a Boží matematika je jiná, než si představujeme my. Jeden ze sloužících bratří mi řekl: "Víš, Slavoji, my mnohdy opravdu nemáme co jíst, ale na prvním místě nemáme jídlo, ale Boží království. Bůh vždy nějakým způsobem naše žaludky naplní. V našich životech je důležitější skutečnost, že ještě mnoho lidí nemá Boha." 

Jako hostům nám dali to poslední, co měli ve svých domovech. Jedna mladá rodina nám uvolnila svůj dům, abychom tam mohli spokojeně bydlet. Sami se vystěhovali k rodičům a pak se o nás starali. V úterý ráno, když jsme odjížděli, nám pastor sboru Michail Balko řekl: "Vaše materiální i duchovní pomoc, kterou jste nám přivezli, má obrovský dosah pro naši romskou církev. Těšíme se, až k nám přijedete znovu. To hlavní není oblečení a peníze, ale Boží slovo, které s sebou přivezete." Doma jsem o všem hodně přemýšlel. Najednou ke mně Pán Ježíš promluvil: "Jestli chcete sloužit stále sami sobě, je to váš problém. Já však chci sloužit těmto posledním. Půjdete tam se mnou?" Řekl jsem: Pane Ježíši, chci být tam, kde jsi ty!

Další cesty na Zakarpatí

Druhá cesta na Zakarpatí, kterou jsem absolvoval, byla už konkrétnější a misijně zaměřena. Rozhodli jsme se přivézt do romského sboru v Mukačevu větší množství oblečení a bot, protože vožení v kufrech je pouze kapkou v moři. Odvoz oblečení zajistila Slezská Diakonie, která vyslala svou dodávku s vlekem. Další velkou potřebou pro romský sbor bylo zakoupení nějakého staršího, ale dobrého auta pro službu. Zatím to bratři v mukačevském táboře řešili tak, že si pro službu v okolních vesnicích, kde jsou stanice a sbory romského původu, půjčovali auto od různých lidí. Půjčení auta je na jednu neděli stálo 10 dolarů. Protože ve stanicích a sborech, které jsou vzdáleny od Mukačeva 20-50 kilometrů nejsou ještě stabilní služebníci, tak tam slouží bratři z Mukačeva.

Na pomoci sběru šatstva se podílelo mnoho sborů na Třinecku a Těšínsku. Na finanční pomoci se kromě našeho sboru podílel sbor CB Český Těšín a sbor v Rakovci. Celkem se nasbíralo 60 000 Kč, což byla částka, za kterou jsme se modlili. Bratři a sestry z Mukačeva jsou za tuto pomoc velice vděční. Do Mukačeva nás jelo pět bratří a dorazili jsme tam v úterý 4. 4. 2000. Ve středu v odpoledních hodinách přijeli další tři bratři, kteří přijeli s dodávkou naloženou oblečením a botami. Ve čtvrtek bylo třeba vybavit záležitosti na celních úřadech, aby bylo možno náklad vyložit. Po úspěšném vyložení krabic s oblečením bratři odjeli s autem domů. V Mukačevu byl s námi bratr Jerzy Marcol, vedoucí Viklefovy misie v Polsku. Spolu s dalším bratrem z Polska zajistili tisk a distribuci asi 1 000 kusů Biblí pro Romy mluvící maďarsky. V pátek ráno bratři z Polska odjeli a já s bratrem Stanislavem Czudkem z Těšína jsme ještě v Mukačevu zůstali. Sloužili jsme spolu na mnoha setkáních a shromážděních. Každé setkání nebo skupinka byla evangelizační. Pokaždé byla výzva k pokání a lidé tam přicházeli ke Kristu.

Setkání s vedoucími církve

Měli jsme možnost seznámit se blíže s pastorem Michailem Balkem, u kterého jsme byli ubytováni. Bratr Michail je Ukrajinec a stará se o romskou část církve a dnes má na starosti i ukrajinskou část Církve živého Boha, který má asi 500 členů. Dále jsme se mohli seznámit s pastorem ukrajinské části a dnešním biskupem Církve živého Boha Sergejem Baljukem. Další setkání bylo s romským pastorem Šonim Horvátem, ze kterého vyrůstal stabilní služebník. Ve čtvrtek a v pátek jsme byli pozváni na konferenci ukrajinské části církve, kde bylo vidět, jak Bůh na Ukrajině jedná. Mnozí lidé tam přicházeli ke Kristu. Na této konferenci sloužili také Romové. Romové tvořili rovněž polovinu

Poslední setkání

V neděli jsme sloužili v romském sboru v Mukačevu a odpoledne ve sborech v okolních vesnicích. Bylo až dojemné sledovat ve vesnici Ižňatyno, kde jsou nejchudší z nejchudších, jak lidé chválí a vyvyšují Ježíše Krista. Církev živého Boha je velice dynamický letniční sbor. Práce tam začala asi před 22 lety, kdy dnešní biskup Sergej prožil od Boha, že má začít pracovat mezi Romy, kde nebyli žádní věřící lidé. Tehdy mu bylo asi 21 let. Žil s nimi, modlil se s nimi, radoval se, prožil mnoho zklamání. Když Boží práce mezi Romy začala růst, začal s nimi pracovat také bratr Michail. Při jednom rozhovoru mi Michail řekl: "Byli jsme tak nadšeni pro Romy, že jsme neviděli, že v městě jsou Ukrajinci, kteří také potřebuji spasení, a já jsem se málem ani neoženil." Před patnácti lety byla tato církev oficiálně zaregistrovaná. Dnes tato církev stále roste a je součástí Boží práce na Ukrajině.

                                                                                                       Slavoj Raszka, vedoucí misijní práce